ProtimluvFest 2024

Pravidelně moderuje na ProtimluvFestu. Dětství trávil střídavě v Bohumíně a polské vesnici Gorzyczki. Vystudoval polonistiku na Ostravské univerzitě. Píše básně a povídky. Publikoval v časopisech Host, Pandora, Protimluv a Texty, dále se jeho básně objevily na webu Nedělní chvilka poezie, revue Ravt a Ostravan. Věnuje se také překládání současné polské poezie. Je autorem obrazové publikace o hornoslezském malíři Józefu Sowadovi (1956–1997) Talenty i pasje – Publikacja twórczości artysty Józefa Sowady (2019). Od roku 2016 je redaktorem ostravského nakladatelství Protimluv a stejnojmenné revue. Pracuje v Knihovně města Ostravy. Vydal sbírky Diagnóza (2020) a Popel dnů (2022).

Absolvovala mediální kurz na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze, kde také v dospělém věku vystudovala Evangelickou akademii – Střední sociálně právní školu a působila jako sociální a terénní pracovnice. Překládá pro časopis Romano voďi a za své zásluhy o romštinu získala v roce 2017 Literární cenu Mileny Hübschmannové udílenou Ara Art. Své povídky publikuje od 90. let. Nejdříve časopisecky (v Amaro lav, Romano kurko, později v Romano džaniben, Romano voďi, PLAVu), později knižně. Po vzniku projektu organizace ROMEA Šukar laviben le Romendar / Romové píší… (2010) a založení nakladatelství KHER jí začaly její prózy vycházet také v elektronicky koncipovaných sbornících.

Do svých sedmi let žila v ostrovanské osadě u Sabinova, poté se rodina přestěhovala do Ostravy. Při práci v boskovickém Domově pro seniory vystudovala na SŠ prof. Zdeňka Matějčka obor Sociální činnost pro národnostní menšiny. Několik let žila v Anglii. Do literární soutěže v romském jazyce Romano suno (Romský sen) organizace Nová škola zaslala v roce 2012 povídku E cikni čhajori pale Slovensko / Malé děvčátko ze Slovenska, díky níž vznikla kategorie pro dospělé autory. V Romano suno byla oceněna třikrát. Z četného časopiseckého a knižního díla upozorňujeme na duchařskou prózu Když smrt přichází ve sbírce povídek romských autorů o duchách zemřelých O mulo! (Kher, 2019), povídky Denaš, Margitko! / Utíkej, Margitko! a Dům ve Štěrkové ve sbírkách Všude samá krása (KHER, 2021) a Samet blues (KHER, 2021).

Člověk mnoha talentů, který o sobě říká: „Jsem trošku hudebník, trošku spisovatel, víc novinář, moderátor a v posledních několika letech především komentátor, který glosuje aktuální témata na serverech iDNES.cz a romea.cz. Taky jsem táta dvou dětí a manžel. Vždycky a zcela bezvýhradně se hlásím ke svému rodišti, pražskému Žižkovu. Přesně tam jsem získal „pouliční vzdělání“ a krom základů boxu a variace na krav maga jsem taky na Žižkově prošel hudební školou mých příbuzných a známých. Naučil jsem se tak hrát na několik hudebních nástrojů. Na Žižkov jsem taky zařadil děj mojí knihy Skutečná cesta ven a povídek Lavutara (hudebník) a Žižkovák, které vyšly v roce 2021 ve sbírkách Samet blues a Všude samá krása.“

Básník, spisovatel a literární historik. Vydal řadu knih, například Auta vjíždějí do lodí (2007), Darmata (2012) či Nikde není řečeno (2019), dále prozaický soubor sloupků a podpovídek V závalu (2020), básnickou sbírku-skladbu Spatřil jsem svou tvář (2022), za kterou dostal Magnesii Literu za poezii, nebo letos vydanou sbírku nazvanou Minout se přesně. Je mimo jiné také autorem knižních monografií o básnících Karlu Šiktancovi a Ivanu Wernischovi. V roce 2013 obdržel Státní cenu za literaturu za sbírku Darmata.

je romsko-maďarský básník a prozaik. V autorských počátcích byl domácí kritickou obcí označován za pokračovatele a aktualizátora díla klasika moderní maďarské literatury Attily Józsefa (1905). V roce 2002 získal na doporučení Pétera Esterházyho prestižní Herderovo stipendium. Během devadesátých a nultých let vyšla v Maďarsku řada jeho básnických sbírek a několik próz, v témže období také obdržel celkem pět významných maďarských literárních cen. Jeho knihy byly přeložené do němčiny; jeho patrně nejvýraznější krátká próza Apuapuapu (2013) vyšla v roce 2019 v českém překladu s titulem Tatitatitati. S delším časovým odstupem letos Tamási Jónásovi vyšla v Maďarsku próza tematicky navazující na Tatitatitati. Nese název Kívülálló, doslova „mimostojící“, outsider.

Romistka, hungaristka a překladatelka. Do češtiny převedla mj. díla Imreho Kertésze, Sándora Máraiho nebo Tamáse Jónáse. Od roku 2020 působí jako ředitelka Českého centra v Budapešti.

Polská básnířka, spisovatelka a dramatička. Vystudovala psychologii na Jagellonské univerzitě v Krakově, pracovala jako novinářka, scenáristka, redaktorka a kurátorka kulturních programů. Vydala básnické sbírky Po kostki w niebie (Po kotníky v nebi, 2003), Czerwie (Červi, 2012), Berlin Porn (2015), mocne skórybiałe płótna (tlusté kůže bílá plátna, 2019, kniha nominovaná na Literární cenu Gdyně), romány Mężczyzna z kodem kreskowym (Muž s čárovým kódem, 2004), Jesień w Nowym Jorku (Podzim v New Yorku, 2006), Loża (Lóže, 2012). Jako dramatička spolupracovala s divadly v Krakově a v Gliwicích, kde režírovala svou hru Całe życie (Celý život, 2021). Žije v Krakově.

Básnířka a překladatelka z několika jazyků, prozaička a výtvarnice, pochází z Krnova. Působila jako redaktorka časopisu Pobocza, spolu s manželem Peterem Kuharem organizuje literární festival „Stranou – evropští básníci naživo“ v Berouně, kde také žije. Vydala sbírky Pozdrav ze Sudet (2010), Její bolest (2012), Hořem (2014), Jaká nesmrtelnost (2021) a řadu překladových knih polské i slovinské literatury.

vytváří ve svých krátkých pohádkách originální groteskní svět, který děti pochopí natotata. Dospělým to možná bude trvat trochu déle, ale většinou si na pomotaný mikrokosmos maďarského spisovatele každý zvykne dřív, než slavný detektiv Tlachař Neklida z Pomataných lupičů vyřeší svůj nejzapeklitější případ. Zkuste si to sami! S chutí do toho a půl je přečteno.

Překladatel, tlumočník, redaktor, publicista. Na Filozofické fakultě UK v Praze a na budapešťské univerzitě ELTE vystudoval obor Maďarský jazyk a literatura. Po ukončení studií v roce 1980 se usadil v Maďarsku a pracoval jako novinář v psaném tisku a více než deset let v zahraničním vysílání Maďarského rozhlasu. Paralelně s tím však působil i jako překladatel a tlumočník. Od počátku devadesátých let je na volné noze. Za českou verzi románu Harmonia caelestis od Pétera Esterházyho získal v roce 2014 ocenění v soutěži Magnesia Litera a Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší literární překlad. Pro Protimluv překládá především básnické tituly, česky uvedl dílo básníků Gábora G. Gyukicse či Matyáse Sirokaiho. Bydlí v Budapešti.

Studoval na Báňské fakultě Technické univerzity v Košicích (1985–1990). V letech 1990–1991 pracoval jako programátor v ZŤS ve Slovenské Ľupči, 1991–1992 působil jako editor ve Slovenském rozhlase, v letech 1992–1993 jako pracovník státní galerie v Banské Bystrici. Je zakladatel, editor a majitel vydavatelství Drewo a srd, šéfredaktor časopisu o současné kultuře a umění VLNA. Byl výkonným ředitelem festivalu Ars Poetika, od roku 2016 spoluorganizuje mezinárodní literární festival Novotvar. Aktivně se zúčastnil několika významných literárních konferencí: International PEN Conference, Bled, Slovinsko (2000), Literature Across Frontiers, Praha (2001). Absolvoval řadu autorských čtení po Evropě, Americe a Asii. Píše poezii i prózu. Ukázky z jeho tvorby byly časopisecky publikovány v Anglii, Německu, Francii, Španělsku, Maďarsku, Polsku, Česku. Je jedním z hlavních představitelů experimentální poezie na Slovensku. Žije v Bratislavě.

Vystudoval český jazyk a historii na univerzitě v Brně, poté působil v brněnské pobočce Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Pracoval jako literární redaktor v televizi a rozhlase. V letech 2002–2004 byl lektorem na Univerzitě Erfurt v Německu. Od roku 2004 pracuje na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně, od r. 2011 na Slezské univerzitě v Opavě, kde je aktuálně zástupcem vedoucí Ústavu filmové, televizní a rozhlasové tvorby. Zde vyučuje estetiku, vizuální studia a kulturní průmysly, vede Ateliér kulturního managementu. Ze slovenštiny do češtiny přeložil více než 50 knižních titulů, mj. básnickou antologii Rytíři textových polí věnovanou slovenské poezii po r. 1989, antologii básnické skupiny Osamělí běžci (Ostrava 2017), prózu Loli paradička (2021) Víti Staviarského a dále mj. knihy Petra Pišťaneka, Pavla Vilikovského, Dušana Dušeka nebo Daniely Kapitáňové.

Novinářka a spisovatelka. Řadu let pracovala jako dokumentaristka a editorka pro společnost Post Bellum, která provozuje Paměť národa – databázi pamětníků historických událostí. Pro ni zpracovala příběhy Řeků, kteří přišli do Československa v letech 1948 – 1950 po řecké občanské válce. Vyprávění o tom, jak se jako děti ocitli v cizí zemi bez znalosti jazyka a bez rodičů, ji inspirovalo zpracovat tyto osudy v románové formě. Autorka následně napsala román Ty chladné oči zabývající se tématem kolaborace za nacismu i komunismu, humornou knihu Desetkrát a dost, která se rovněž částečně odehrává v Řecku a v září roku 2024 román Když přišli psi z prostředí partyzánského odboje v Beskydech. Do Řecka často jezdí a její největší radostí je objevovat tam místa, která dosud nezasáhl masový turistický ruch.

Autorka básnických sbírek Zámlky (Host, Brno 2006), Všechny tvoje smrti (2010), Živorodky (2013), Žvýkání jader (2015) a Sen o třetí plíci (2018). Spolu s Milanem Šťastným napsali také krátké veršované vyprávění pro děti s názvem Na mamuta (2016). Předposlední básnická kniha má název Dny. Roky. A co víc? (2021), v letošním roce jí vyšla kniha Žena ve tvaru sklenice. Nominaci na Drážďanskou cenu lyriky obdržela Šťastná v roce 2012. Čtvrtá kniha Žvýkání jader byla nominována na cenu Magnesia Litera v roce 2016. Cenu Jantar za literaturu získala autorka v roce 2019. Její básnické texty byly dosud přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, slovenštiny, portugalštiny, rumunštiny, španělštiny a hindštiny. Pracuje jako ředitelka Knihovny města Ostravy.

Básnířka a literární vědkyně. Vystudovala hudbu a novořeckou filologii na Národní a Kapodistriánské univerzitě v Aténách. Napsala dizertační práci nazvanou Sbírajíc ulity jejich dithyrambů (Poznámky, komentáře a připomínky k tvorbě řeckých básnířek působících v letech 1974–2000) a obhájila ji na Vysoké škole múzických umění v roce 2021. Své první básně uveřejnila v roce 1997 v periodiku Věda a umění. Doposud vydala šest básnických sbírek: Dva sny předtím (2000), Kdysi jinde (2004), Zpěvavé ptáky (2008), Skryto (2012), Předbíhá nás (2015) a Noční knihovna (2021). V časopise Protimluv 1/24 představila ve slovenském překladu Marie Kozelnické básně ze své páté básnické sbírky Předbíhá nás, za kterou v roce 2017 získala Cenu Nadace Akademie věd Petros Charis. Z těchto básní bude rovněž číst na ProtimluvFestu. Žije v Aténách.

Aristea Papalexandru (vpravo) s básnířkou Kiki Dimula v Aténách / Foto: Helena Sheehan

Básnířka a prozaička. Narodila se v Düsseldorfu v Německu, ale vyrostla v Soluni, kde také žije. Vystudovala obor Evropská studia na Technické univerzitě v Aachene a participovala na programu Tvůrčího psaní magisterského studia na Univerzitě Západní Makedonie. Pracuje jako profesorka německého jazyka. Píše od dětství. Její první básnická sbírka s názvem Persona Gramma vyšla v řeckém vydavatelství Vakchikon roku 2017. Ve svých básních publikovaných v revue Protimluv 2/24 v překladu Marie Kozelnické se představuje jako autorka, která cílí na každodenní záležitosti a odmítá společenské požadavky, otevřené či skryté vnucování konkrétních životních vzorů a společenského smýšlení. Ch. P. Grammatikopulu je držitelkou Ceny povídky, udělené na Druhé mezinárodní literární soutěži „Mimi Suliotis“ Univerzity Západní Makedonie za dílo s názvem Dizajn. V březnu 2017 získala první Cenu studie na Sedmé mezinárodní literární soutěži na počest Viki Zachariu – Dimitrise Maniu Řeckého kulturního spolku Cyprus za studii s názvem Německo, dny 2002 po Kristu. V listopadu 2017 získala Cenu novely na Šesté mezinárodní soutěži Spolku pro UNESCO, umění, literaturu a vědy Řecka za dílo s názvem Měsíční tvář muže.

Foto: Archiv autorky

Autorka poezie, prózy a divadelních her. Vydala čtyři básnické sbírky Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001), Popel a slast (2004) a Chůze po dunách (2013), za niž získala cenu Magnesia Litera 2014. Dále publikovala knížku povídek Noci, noci (2004), divadelní hru Niekur (2007), za niž obdržela Cenu Alfréda Radoka 2006 a kterou v roce 2008 uvedlo pražské Divadlo Ungelt, novelu Amáliina nehybnost (2021), za niž získala Literární cenu týdeníku Reflex a byla nominována na cenu Magnesia Litera, a sbírku povídek Tchyně nemá jazyk (2023). V roce 2003 obdržela německou básnickou Cenu Huberta Burdy (v rámci udílení Hermann-Lenz-Preis), roku 2007 absolvovala měsíční rezidenční pobyt pro zahraniční dramatiky v Royal Court Theatre v Londýně. Účastnila se mnoha mezinárodních literárních festivalů, její básně byly přeloženy do dvaceti jazyků, knižní výbory z její poezie vyšly v Rakousku (2002), Srbsku (2011), Řecku (2021), Velké Británii (2021) a v Hondurasu (2023). Scénická čtení jejích her Niekur či Čas třešňového dýmu se uskutečnila v Berlíně, New Yorku, Paříži a ve Fort-de-France na Martiniku.

Foto: Dirk Skiba

Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, publicistiku píše pod jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou prací interpretující současnou českou poezii. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (Host, 2012) a dvoudílné Antologie české poezie (dybbuk, 2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně, roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách Město, které není, bibliofilie s linoryty Pavla Piekara. V roce 2015 následovala sbírka Tance, v roce 2017 sbírka Zatímco hlídací psi spí. Zatím poslední knihou je Noční převádění mláďat z roku 2021. Básně publikovala v řadě časopisů (Host, Tvar, Protimluv, Respekt…) a v ročenkách Nejlepší české básně 2016, 2017 a 2019. Je vítězkou Drážďanské ceny lyriky 2016 a soutěže Básně CZ/SK 2017. Její poezie byla přeložena do deseti jazyků a také zhudebněna (skupina Hm…, Marie Sommerová, Divadlo Agadir v roce 2020 vydalo CD s názvem Přítelkyně). Žije v Praze.

Foto: Markéta Maki Pištěková

Je religionista, pedagog, překladatel, kazatel, hudebník a skladatel. Vyučuje na katedře filozofie Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Vystudoval pražskou konzervatoř (skladbu, dirigování, lesní roh) a Evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze, kde také získal doktorát v oboru Starého zákona (téma jeho dizertace bylo hebrejské mudrosloví). Ve své odborné činnosti se zabývá činností a vlivem nových náboženských hnutí. Vydal mj. knihu Moudrost v jidiš přísloví, která vyšla v roce 2020 v Karmelitánském nakladatelství, z hebrejštiny přeložil povídkou knihu izraelského autora Yariva Shapira s názvem Zastavení (2017). Založil ženský vokální soubor Adash, v němž deset let působil jako sbormistr, poté vedl mužský vokální soubor Noach a smíšený sbor Noasch. Je považován za předního odborníka na židovskou hudbu, její historii a interpretaci.

Po absolutoriu sólového zpěvu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, studovala na Ostravské univerzitě obor Koncertní a operní sólový zpěv, ve třídě doc. D. Míčkové. Zároveň vystudovala na Konzervatoři města Vídně obor „Musikalisches Unterhaltungstheater“. V letech 2000–2002 působila jako sólistka opery a operety ve Slezském divadle v Opavě. Spolupracovala s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Filharmonií B. Martinů Zlín, Českou filharmonií a Filharmonií Hradec Králové. Koncertně vystupovala také v zahraničí – Německu, Rakousku, USA, Polsku, na Slovensku. Spolupracovala se souborem The Czech Ensemble Baroque. Byla dlouholetou členkou a sólistkou vokálního souboru Adash – sbormistr doc.ThDr. Tomáš Novotný. Sólově se věnuje interpretaci jidiš písní. V 2006 jí bylo uděleno stipendium na Jewish Music Institute of London University. Od roku 2001 se věnuje i pedagogické činnosti. V letech 2005–2011 působila jako odborná asistentka na katedře sólového zpěvu hudební fakulty Ostravské univerzity. Spolupracovala s Letní školou barokní hudby v Rajnochovicích a Conviviem v Želivě. V současné době působí jako pedagog sólového zpěvu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, Církevní konzervatoři Německého řádu v Opavě a v ZUŠ v Moravské Ostravě.

Pochází z Egeru. Patří k nejvýznamnějším současným maďarským novinářům a spisovatelům, a to v neposlední řadě kvůli pozoruhodné citlivosti, kterou projevuje vůči společenským otázkám. Již dobrá tři desetiletí pravidelně publikuje články a texty na nejvýznamnějších fórech týkajících se oblastí veřejného života v Maďarsku. Vydal šest románů. V románu Cikánský Mojžíš přebírá strukturu pěti knih biblického Mojžíše, mísí dohromady fikci, báchorky, folklórní tradici a různá poutavá vyprávění, a tak vytváří novou Genezi, legendu o stvoření Cikánů, a další čtyři celky. Archaické příběhy se střídají s moderními, starý jazyk s dnešním, fantazie s realitou. Genezi v tomto románu je třeba chápat v různých rovinách. Sám autor považuje za stěžejní genezi nevídané série vražd Romů, která šokovala maďarské veřejné mínění v letech 2008–2009. Tyto vraždy jsou v očích Zsolta Kácsora nejzávažnějším případem maďarské kriminalistiky vůbec a zapůsobily jako bezprostřední impulz k napsání Cikánského Mojžíše.

Pochází z východoslovenské Stredy nad Bodrogom. Po středoškolských studií v Košicích pokračoval v roce 1989 v Praze, kde na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy získal diplom na oboru maďarská filologie. Pracuje v Maďarském kulturním centru Praha (dnes Lisztův institut) jako organizátor programů a literární referent. V letech 2001–2006 byl redaktorem časopisu Prágai Tükör (Pražské zrcadlo). Kromě literatury se aktivně věnuje hudbě (kapely Jutott Neki, Gregor Samsa, Nedělní lidé) a výtvarné tvorbě.

Publikovala dosud dvě básnické sbírky, druhá z nich s názvem Nejsi ze Sudet? vyšla v roce 2019. V posledních dvou letech publikovala mimo jiné na stránkách časopisů jako Host a Glosolália, nebo na webech revue Prostor, Ravt anebo H7O. Její básně se objevily v antologiích Pandezie a Toto je môj coming out a také v antologii textů literární soutěže Vladimíra Vokolka 2023. S překladatelkou Sylvou Ficovou společně přeložily texty Carol Ann Duffy, Emily Dickinson, Amy Lowell a Gertrude Stein, které vyšly v antologii Nebyla jen Sapfó. Štičková je aktivní členkou Asociace spisovatelů a spoluzakladatelkou Asociace malých nakladatelů a knihkupců. Dále působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde studuje doktorát, ve kterém se věnuje literatuře v socioekonomických souvislostech.

Pedagog, literární historik, literární kritik. Absolvent bohemistiky a doktorského studia české literatury a literární vědy na Ostravské univerzitě. Autor monografie mapující poezii Egona Bondyho Poezie jako mýtus, svědectví a hra (2007). Interpretačními hesly se podílel na dvoudílné publikaci Desátá léta v podobách kritiky 1 (2013) a Desátá léta v podobách kritiky 2 (2015). Spoluautor kapitol z dějin literární kritiky Osobnosti a praxe. K literární kritice v desátých letech 20. století (2016). Svou tvorbou je zastoupen v antologiích V srdci Černého pavouka (ed. Milan Kozelka, 2000) a Briketa (ed. Ivan Motýl, 2013). Občasně publikuje v časopisech Host, Protimluv a Tvar. Člen redakce revue Protimluv (zástupce šéfredaktora). Působil na několika univerzitách (naposledy Slezská univerzita v Opavě), avšak rozhodl se k radikální změně a po roční podnětné zkušenosti na frýdecké Scioškole vyučuje od r. 2022 na Střední umělecké škole v Moravské Ostravě.

V roce 1969 emigroval do Švédska, kde mu vyšlo několik knih, za něž získal řadu ocenění, např. Cenu švédské akademie nebo Velkou švédskou cenu za literaturu. V roce 2009 získal titul doctor honoris causa na Lundské univerzitě. V Polsku mu dosud vyšly tyto jeho knihy: Polski hydraulik i inne opowieści ze Szwecji, Higieniści. Z dziejów eugeniki a Leśna mafia. Szwedzki thriller ekologiczny. Polské nakladatelství Karakter mu vydalo v roce 2018 autobiograficky laděný román Dům se dvěma věžemi (Dom z dwiema wieżami); kniha získala Kapuścinského cenu 2019 pro nejlepší světovou literární reportáž roku. Ze švédského originálu Huset med de två tornen přeložil dílo do polštiny Mariusz Kalinowski, v české verzi jde tedy o sekundární překlad, nicméně autor si přeje, aby překlady do cizích jazyků vycházely z polského překladu.

Pravidelně moderuje na ProtimluvFestu. Dětství trávil střídavě v Bohumíně a polské vesnici Gorzyczki. Vystudoval polonistiku na Ostravské univerzitě. Píše básně a povídky. Publikoval v časopisech Host, Pandora, Protimluv a Texty, dále se jeho básně objevily na webu Nedělní chvilka poezie, revue Ravt a Ostravan. Věnuje se také překládání současné polské poezie. Je autorem obrazové publikace o hornoslezském malíři Józefu Sowadovi (1956–1997) Talenty i pasje – Publikacja twórczości artysty Józefa Sowady (2019). Od roku 2016 je redaktorem ostravského nakladatelství Protimluv a stejnojmenné revue. Pracuje v Knihovně města Ostravy. Vydal sbírky Diagnóza (2020) a Popel dnů (2022).

Vystudovala Janáčkovu konzervatoř a Gymnázium v Ostravě. Ve studiu hry na akordeon pokračovala na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích (absolvovala v roce 2018). Na téže škole získala také bakalářský titul v oboru kompozice a aranžování jazzové hudby (studium ukončeno v roce 2021). Spolupracovala a nadále hudebně spolupracuje s institucemi, jako je například festival Hudební současnost, Ostravské dny nové hudby, Národní divadlo moravskoslezské, Těšínské divadlo aj. Podílí se na hudebních projektech různých hudebních žánrů, doprovodila např. hebrejské písně v podání mužského pěveckého sboru Noach.

Nakladatel, hudebník, básník i publicista. Po studiích na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy působil jako novinář, v roce 2001–2002 byl redaktor volné rozhlasové tvorby Českeho rozhlasu Ostrava. Od roku 2002 až dosud je šéfredaktor revue Protimluv, jako nakladatel připravil k vydání více než 100 knižních titulů stejnojmenného vydavatelství; od počátku je rovněž dramaturg festivalu ProtimluvFest a řady dalších literárních večerů nejen v Ostravě, ale i v Praze, Olomouci nebo Brně. Texty publikoval v Protimluvu, Souvislostech, Textech a Tvaru.

Pracoval jako knihovník ve Slovanské knihovně a vedoucí historického fondu v Národní technické knihovně v Praze. Publikoval básnické sbírky Hidžra (bosensky 1996, 1998 a 2018; česky v překladu Dušana Karpatského 2000 a 2004; česko-bosenské bibliofilské vydání 2017) a Stalaktit (bosensky 2015), sbírky povídek Vytetované obrazy (česky 2005, překlad Filip Tesař; bosensky jako Istetovirane slike, 2009), Jeden bílý den (česky 2017, překlad František Šístek; bosensky jako Jedan bijali dan, 2018) a kulturně-historickou monografii Maglaj: na tragovima prošlosti (1999). Z češtiny přeložil nejrozsáhlejší výběr z tvorby Ivana Wernische (Muha u jutarnjem pivu, 2012; Majstor za ringišpile, 2018), sbírku povídek Jaromíra Štětiny Století zázraků (Stoljeće čuda, 2003), rozsáhlý výbor z básnického díla Petra Hrušky nebo sbírky povídek Jana Balabána Možná že odcházíme (Možda odlazimo, 2018) a Jsme tady (Tu smo, 2019). Vedle vlastní literární tvorby a překladů napsal a přeložil také několik desítek odborných prací z kulturních dějin česko-jihoslovanských vztahů. Spolu s básníkem Miloradem Pejićem je jeden ze spoluzakladatelů nakladatelství Samizdat (www.samizdat.nu).

Studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor moderní filologie – angličtina, norština. Působila jako redaktorka v nakladatelství Reader´s Digest a pak v letech 2008–2016 jako učitelka angličtiny. Od roku 1993 do současnosti spolupracuje s nakladatelstvími Mladá fronta, Argo, Odeon, Paseka, Kniha Zlín. Kromě překládání pracuje i jako externí redaktorka nakladatelství Argo, Odeon, Paseka, Kniha Zlín. Získala tvůrčí odměnu Ceny Josefa Jungmanna v roce 2003 za překlad knihy Petera Careyho Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy, v roce 2009 za překlad knihy Anne Enrightové Shledání získala Zlatou stuhu aj. Z angličtiny převedla do češtiny desítky titulů, např. knihy Salmana Rushdieho (Luka a oheň života, Paseka 2013), Philipa Pullmana (Kniha Prachu: La Belle Sauvage, Argo 2019). Ve spolupráci s Adinem Ljucou přeložila texty Igora Klikovace, Enes Halilović aj.

Básník, prozaik, dokumentarista, editor, kurátor. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK v Praze. V letech 1998–2018 působil jako redaktor a dramaturg v Českém rozhlase, kde pro stanici Vltava připravil dlouhou řadu pořadů, reportáží a seriálů. Podílel se též jako scénárista na několika projektech České televize (např. dokumentárních cyklech Neznámí hrdinové, Heydrich – konečné řešení, Rudí prezidenti, Generálové, Neznámí hrdinové). Jeho práce byla již několikrát oceněna (kniha o P. Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli byla v anketě Lidových novin vyhlášena knihou roku 2012; a za sbírku Jana bude brzy sbírat lipový květ obdržel Magnezii literu za knihu roku 2022. Vydal čtyři soubory dokumentárních povídek z období protektorátu a 50. let (Čurda z hlíny, Do posledních sil, 1945: Léto běsů; Tady nikdo není, jen já), rovněž dětskou knihu Pepito (ne)plivej! (2019). Připravil několik knih vzpomínek a rozhovorů, především s vězni nacistických a komunistických kriminálů. Jeho knihy vyšly v Polsku, Francii a Itálii. Žije na Vysočině.

Vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Tyto obory vyučuje na Gymnáziu Petra Bezruče v Místku a na Filozofické fakultě Ostravské univerzity externě učí Slovenskou literaturu a Základy praxe pro učitele českého jazyka. Pravidelně od roku 2001 moderuje literární večery a diskuse s překladateli, spisovateli a literárními vědci v ostravském klubu Fiducia a v místeckém Zeleném baru besedy s akademickými pracovníky. Moderuje také večery se spisovateli na ostravském Měsíci autorského čtení. Příležitostně také spolupracuje s Českým rozhlasem Ostrava a pro stanici Vltava či Dvojka občas navrhuje a upravuje četby.